Akademia Psychologii Zorientowanej na Proces jest jednym z głównych ośrodków psychologii procesu w Polsce. Została założona w 2003 roku przez Tomasza Teodorczyka i Agnieszkę Wróblewską, psychologów, dyplomowanych psychoterapeutów i nauczycieli pracy z procesem. Działa w następujących obszarach: psychoterapia, rozwój osobisty, szkolenia, psychologia dla biznesu, experience expeditions oraz działania społeczne.

Tomasz Teodorczyk – Dary Svartalfheimu

Home/Articles in different languages/Tomasz Teodorczyk – Dary Svartalfheimu

Mnoho vím, budoucnost vidím,
Bohů osud, vítězů úpadek,
Leč kde je Fenrir, vrah strašlivý?

Völuspá 67, Poetická Edda

 

Jmenuji se Fenrir. Říká se, že kdysi jsem byl pěkným a šťastným stvořením. Když jsem se narodil, všichni byli okouzleni mýma krásnýma očima a hustým kožichem. Zdravě jsem rostl a nic nenaznačovalo, že by se můj osud měl změnit.

Moje neštěstí začalo tehdy, když se u mě už ve velmi mladém věku začala projevovat výjimečná síla. Ačkoliv, možná kdybych se nad tím ještě víc zamyslil, celý můj příběh může mí začátek ještě dřív, protože mým otcem byl Divoký Oheň a matkou Věštkyně Neštěstí. A možná ten řetěz (ach, znovu to hnusné slovo!) událostí sahá ještě hlouběji do minulosti: neboť mým dědem ze strany otce byl Blesk, Obr Bouře a Chaosu a babičkou Listnatý Strom (ona jediná mě asi milovala doopravdy, a bylo to oboustranné). Není mi znám původ našeho osudu a jeho násilných zvratů, které jsem zažil na vlastní kůži.

Otec byl bezstarostným záletníkem, vždycky připraveným ke krutým žertům, na druhé straně matka byla velkou ponurou bytostí, plnou černých myšlenek a žijící v neustálém pocitu nebezpečí. Ale to nebyl můj problém, koneckonců každý má lepší nebo horší rodiče a musí si s tím nějak poradit. Moje trápení spočívalo v tom, že jsem se ze dne na den, z nevědomých příčin, stával čím dál silnějším což mohlo znepokojit Bohy, kteří velmi žárlili na svou moc. Měli strach, že se jim někdo může vyrovnat nebo dokonce je přemoci, a to u nich vyvolávalo obrovský pocit nejistoty a ohrožení. Možná už tehdy předvídali, že na jejich vládu sáhne Osud, že – jak nás učí staré moudré písně – i jejich čas pomine a po Soumraku Bohů nadejde čas následníků – jejich dětí. Každopádně z jistého úhlu pohledu bylo jasné, že musí nějak zareagovat na nebezpečí, jež ve mně viděli. Jasné, i když pro mě ne až tak jasné, protože vždycky se mi zdálo, že se mají bát mnohem víc mého otce, a rovněž mého bratra a sestry. Já se jich každopádně bál od narození, bez ohledu na svou vlastní sílu. No ale teď zrovna není čas na rodinné příběhy.
Znepokojení Bohové se rozhodli dát mi, mně, nic netušící, vesele dovádějící bytosti, krutou lekci. Možná jedinou mojí vinou, kterou si teď dokážu vybavit, bylo to, že jsem si pravděpodobně úplně neuvědomoval svojí sílu a nejspíš jsem se jí i trochu chlubil. Nemyslím si ale, že bych nějak přeháněl s tím vytahováním, Bohové se koneckonců vytahovali mnohem víc.

V té době jsme měli už prvního syna, jehož jsme pojmenovali Stín, a který byl důvodem mé velké otcovské pýchy. Narození Stínu ale provázely události, jež byly interpretovány způsobem, který mě rozesmutnil. Jistá Norna, nazývaná Werndandi (což znamená Stávání se) mi předpověděla, že už za nedlouho budu mít svobodu, která omezí můj kontakt se synem, a předpověděla mi těžké a bolestné události v naší rodině.
Krátce poté se vydařilo to, co popisuji zde.

Jednoho dne nás na Železné Poušti navštívilo Sedm Nejdůležitějších Bohů. Zavedli se mnou hovor na různá jakoby zdvořilostní témata a náhle se mě zeptali, jestli bych nechtěl ukázat, jak moc jsem silný. Byl jsem naivním stvořením a nepodezříval jsem je ze lsti, a tak jsem se bez větších obav nechal svázat tlustým řetězem, který měli schovaný za zády. Byl jsem opravdu silný, takže stačilo, abych jen trochu napnul svaly a řetěz se přetrhl jako provázek. Bohům se trochu změnila tvář a já, možná trochu neopatrně, ale kdo by neměl radost v takové chvíli, jsem nahodil nějaký vtipný komentář.

Po několika dnech přišli znovu, a já, dál nic netušíc, jsem se dal opásat ještě silnějším řetězem. Tentokrát mi to nešlo až tak lehce. Když už to vypadalo, že si možná neporadím, měl jsem dojem, že na jejich tvářích vidím zlomyslné a triumfující úsměvy. Měl jsem to vzít jako varování, ale když jsem napnul tělo ze všech sil a řetěz se přetrhl, já, určitě z radosti z vítězství, jsem hned na vše zapomněl a zavrhl jsem všechny nedůvěřivé myšlenky.
Když se Bohové ukázali potřetí, něco mě jednak trklo (možná nejsem až tak hloupý, jak si mysleli). Tentokrát přinesli něco divného – tenký provázek, který vypadal, že uráží moji sílu. Tehdy mi prolétlo hlavou, že asi použili nějaké čáry, a na to, jak jsem dobře věděl, se nedá vyzrát. Nechtěl jsem to zkoušet, ale tak dlouho mě prosili, naléhali, různými způsoby mě provokovali, až jsem nakonec skoro souhlasil. Nakonec mě přesvědčilo to, že jeden z nich, ten, který mě krmil v dětství, řekl, že na znamení jejich dobré vůle mi strčí ruku mezi zuby. Rychle se ukázalo, že jsem byl hloupý. Pouta byla samozřejmě ukována za pomocí kouzel, a čím víc jsem sebou trhal, tím víc se do mě vpíjela. Plakal jsem, prosil jsem, zaklínal jsem je pohledy o milost a uvolnění, ponížil jsem se, jak jsem jen mohl, sliboval jsem jim v myšlenkách, že udělám všechno, co budou chtít – všechno k ničemu. Pamatuji si jen jejich kruté posměšky, urážky a jejich nenávistná slova. Tehdy jsem poprvé v životě pocítil něco, co jsem dřív nepoznal, byl to vztek a chuť se pomstít. Mohl jsem tehdy udělat jedinou věc a taky jsem ji udělal – ukousl jsem tu ruku ponechanou mi jako podvodnou záruku.

Zmučili mě tak brutálně, že jsem skoro umřel, a zároveň ve mně vzbudili strašný pocit viny za to, co jsem udělal. Užili celou svoji božskou moc, aby mi ukázali, jakou hnusnou bytostí jsem a jak jsem si zasloužil trest, který mi vyměřili.

A nechali mě na hranici života a smrti.
Byl to zázrak, že jsem vůbec přežil, ale nejhorší mělo teprve přijít. Bohové dobře věděli, co se se mnou bude dít, takže když se po mnoha dnech zase zjevili a já jsem byl připravený jim lízat nohy, prostě mi jen sundali pouta. Byl jsem tak slabý a vystrašený, že jsem se schoval do nejbližší jeskyně, štěkajíc a plačtivě prosíc o milost. Jen mi vyhrožovali a odešli.

Teď začala moje noční můra. Strach mě neopouštěl ani na chvíli. Bál jsem se všeho, asi ještě víc než moje matka. Každý sebemenší šelest způsoboval, že jsem se chtěl schovat do myší díry, i lehce zvýšený hlas způsoboval, že jsem se třásl na celém těle. Můj pocit síly nenávratně zmizel. Nevěděl jsem, co se se mnou stalo, jaká kouzla mnou vládnou, že jsem se změnil v bytost plnou strachu, která si přeje jedině to, aby se k ní nikdo nepřibližoval.
Vegetoval jsem v tom stavu několik dní, ale po uplynutí určitého času se něco začalo měnit. Pomalu jsem znovu začal cítit vztek, který do mě vstoupil tenkrát poprvé, i když to nebylo příjemné, protože stále doprovázené pocitem viny. Víra, kterou mi vštípili, že jsem hnusnou, nevděčnou bytostí, byla hrozně silná, ale když se mi narodil druhý syn, dal jsem mu jméno Nenávistník a prvnímu jsem změnil jméno na Nepřítel. Začal jsem se opájet vizí pomsty, a vyvolával jsem ji i v mých synech, učil jsme je, co mají dělat, aby mě pomstili. Vymyslel jsem, že největší pomstou, samozřejmě kromě zakousnutí Bohů, bude odebrání jim Slunce a Měsíce, učil jsem proto své syny, jak na ně budou moct v určitém momentě počíhat a zničit je. Jak rozkošná se mi zdála vize, v níž jsem požíral své nenáviděné protivníky, strůjce mého pokoření, studu a slabosti.

Nicméně po určitém čase jsem si uvědomil, že tak jen udržuju svůj pocit bezmoci a nikdy se od něho neuvolním. Musel jsem najít jiné řešení, neboť krásné vize, které jsem rozvíjel ve své představivosti, mě jen bolestně konfrontovaly s faktem, že zůstávají jen ve sféře fantazie.

Byl to pro mě těžký čas, ale nakonec jsem se rozhodl, že se vydám do Zdroje Urd – Studni Toho, Co se Stane, která se nacházela u jednoho z kořenů Svatého Stromu. Tam jsem potkal Nornu, nazývanou Osudem, jež mi konečně prozradila, co se ve skutečnosti stalo. Protože Bohové nebyli schopní vytvořit řetěz, z něhož bych se neuvolnil, objednali ho v Království Temných Alfů. Pouta, která mě přemohla, byla ukována skřety z kořenů hory, ženského vousu, rybího dechu, ptačích slin, medvědích šlach a šelestu kočičí chůze. Nikdo by se z nich nedokázal dostat, a čáry způsobily, že jsem je ještě pořád nosil v sobě.

Když jsem se zeptal Norny, jak se můžu uvolnit od neviditelných pout, dala mi zvláštní a tajemnou odpověď, která zněla víceméně takto: válka skončí ve chvíli, kdy se pouta stanou darem.

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, ale po šepotě v hlavě jsem cítil, že je to důležitá zpráva, jenže co měla znamenat? Vždycky jsem se zabýval spíš svojí tělesností a nepatřil jsem k zvláště bystrým, navíc, všechno to, z čeho byla ukována moje pouta, no možná kromě medvědích šlach, se mi zdálo absurdní. Přes okamžik jsem dokonce pomyslel, že moudrost Norny je dost přechválená, ale po chvíli jsem tu myšlenku zavrhl. Pochopil jsem, že abych porozuměl věštbě, musím najít někoho bystřejšího než jsem já sám.

K ničemu! Po měsících hledání jsem byl stejně hloupý jak ti, na něž jsem se obrátil. Jedni si ťukali na čelo, druzí dělali chytré úšklebky, ale jejich slova zněla groteskně a bez půvabu. Přemýšlel jsem jen o pocitu, který jsem tehdy nazval „slova bez půvabu“, protože jsem tehdy nejspíš moc nerozuměl, co to znamená půvab.

V zoufalství jsem se rozhodl obrátit na ty, jejichž vlastnosti byly použity k mému zotročení. Vybral jsem velkou horu na kraji Železné Pouště a šel jsem k ní za soumraku.
Horo! Horo! – zavolal jsem. – Řekni mi něco o svých kořenech. – Uvnitř hory zahrčelo. Naklonil jsem se blíž a uslyšel jsem:
– To je moje velké tajemství. Co mi za něj můžeš dát?
– Všechno, co chceš! Nemůžu už déle čekat s rozplétáním pout, které mi nedovolují žít!
– Hmm – zamyslela se hora. – Jsem taková drsná a ošklivá, větry a deště vyhloubily můj povrch. Chtěla bych být tak pěkná, jako když jsem se narodila. Musil bys mě vyčistit!
Co se dalo dělat, dal jsem se do práce. Zabralo mi to několik měsíců. Seškrábal jsem si drápy, tlapy mi tak ztvrdly a zahladily se jak vyčištěný povrch kamene, k tomu všemu jsem hodně zhubnul. Hora ale vypadala, že je s výsledkem mé práce spokojená.
– Poslouchej, tak tohle je moje tajemství. Když se na mě všichni dívají, myslí si: „Ale ona je velká a těžká! Nikdo s ní nedokáže pohnout, natož ji unést.“ Ve skutečnosti jsem ale lehká jak pírko, jen milióny malých jemných kořenů mě spojují se středem země, což způsobuje to, že stojím neporušená. Moje síla je právě v tom!
„Ale příběh“ – pomyslel jsem si. „S tou silou je to asi jinak, než se mi dřív zdálo. Budu se muset nad tím vážně zamyslet.

Plný údivu jsem se pak vydal do Vesnice Žen. Výměnou za jejich tajemství jsem musel dát svůj hustý černý kožich.
Dotkni se naší tváře – říkaly. – Je krásná, hladká a jemná, není na ní vidět ani jeden chloupek, ale to jen tak vypadá. V dávných časech jsme vypadali úplně jinak – měli jsme hrubou, tvrdou, chlupatou kůži podobnou té tvojí. Tak jak u mužů tkvěla naše síla ve vousech. Je pravdou, že muži se kvůli tomu cítili ohroženi. Ale nakonec jsme to byly my, kdo přijal definitivní rozhodnutí ve chvíli, když jsme uslyšeli o hrdinovi z daleké země, jemuž lstí vzali vous a on proto přišel o svoji moc a stal se bezbranný jak dítě. Nemohly jsme si dovolit takové riziko a od té doby nám rostou vousy vevnitř a tam je také ukrytá naše moc. Muži o tom nic neví a dál si myslí, že moc je jen po jejich straně.

„Svět vypadá čím dál zajímavěji a začíná ukazovat tajemství, o nichž jsem předtím nevěděl“ – pomyslel jsem si. Bez kožichu jsem měl kůži jak nemluvně. Byla mi strašná zima, a ještě k tomu jsem věděl, že s rybami budu muset mluvit v ledovém moři. Ty ode mě chtěly maso a tuk, protože – jak tvrdily – voda je čím dál studenější a není už v ní mnoho pokrmu.

– Vidíš Fenriře, s tím naším dechem to bylo tak. Na počátku světa nebyla žádná moře, a všechna stvoření, včetně nás, dýchala vzduch. Zdálo se nám, že jsme nejkrásnějšími tvory na zemi. Měly jsme tak krásné a barevné šupiny, tak nádherné ocásky a pěkné rty, že jsme pohrdali jinými druhy. Pýcha se rozhostila v našich srdcích. Byly jsme studené, zahleděné jen do svojí krásy a trápily jsme celý svět. Staly jsme se tak protivnými a zraňujícími pro všechny, že konečně nastal Velký Pláč, a z něho povstaly moře a řeky. Skoro jsme se utopily, avšak Bohyně Eir se nad námi slitovala a dala nám schopnost dýchat ve vodě. Proměnila celou naši pýchu ve schopnost využít ten kousek vzduchu, který je ve vodě a s nímž si teď musíme vystačit, abychom mohli žít.
-„Hmm, zajímavé“ – zamyslel jsem se. „Pocit vlastní skvělosti na jedné straně, a základní přístup k životu na straně druhé.“

Setkání s ptáky budilo moje nevětší obavy – ze všech zvířat mi byly nejvíc vzdálení, takoví lehcí a křehcí, úplně jiní než já. No a nemýlil jsem se. Byl to asi jediný moment, kdy jsem zaváhal, jestli moje „cesta“ k uvolnění se z pout skřetů má nějaký smysl, a jestli chci za svoji volnost zaplatit tak vysokou cenu. Do té chvíle, nějakým těžko představitelným způsobem, mně moje odhalení naplnila radostí, vzrušením z dovídání se nových věcí o světě, o jejichž existenci jsem vůbec netušil. Vynahrazovalo mi to všechny snášené těžkosti a posvěcení mých důležitých atributů, jež doteď utvářely moji identitu. Teď se mi ale v první chvíli cena zdála příliš vysoká.
– Zuby? – Nevěřil jsem vlastním uším. – Chcete, abych vám dal své skvělé ostré kly? Čím se budu bránit před zlým světem a ohavnými Bohy? Ale ptáci jen bezstarostně létaly dokola.

Sedl jsem si a začal přemýšlet. Na jednu stranu splnění jejich přání by mi vzalo zbytek mé síly, a přece tak moc jsem ji chtěl získat zpět. Na druhou stranu ale – a to jsem si nedokázal vysvětlit – něco ve mně tu představu vítalo, a kromě toho jsem nějak zvláštně cítil, že moje moc se v poslední době vytvořila někde úplně jinde. Letěly mi hlavou myšlenky o síle vnitřního ženského vousu, miliónu jemných kořenů hory, elastičnosti a schopnosti vystačit si s málem. Udělalo se mi nějak lehčeji a přistoupil jsem na jejich přání.
– Slina, jak určitě víš, slouží k navlhčení hrdla- cvrlikaly ptáci. – Bez ní by trávení jídla bylo nesnesitelným mučením, protože všechno by se rozdrásalo. Nuže, na počátku světa se na to zapomnělo a když si to naši předkové uvědomili, letěli si postěžovat Bohu Ptáků. Vyletělo jich mnoho, ale doletělo jich sotva třicet, protože cesta byla daleká. Všichni byly strašně unavení a hrdla měla tak vyschlá, že ztratily schopnost řeči. Simurg ale – neboť to byl vlastně on – se na ně podíval, jak bezradně se snaží vyjádřit svůj žal, stížnosti, pocit křivdy a utrpení, a hned věděl, o co jde.
– Nemůžu změnit rozhodnutí učiněná většími než jsem já – řekl. – Ale protože jste tou dalekou cestou ztratili schopnost řeči, vrátím ji vám v takové podobě, abyste mohli ještě lépe vyjadřovat všechny svoje emoce, a také aby vám nahradila slinu k navlhčování hrdla. A víš co nám dal? Schopnost zpěvu! Pokaždé, když zpíváme, navlhčují se naše hrdla, a melodie dokáže mnohem lépe vyjádřit všechny naše emoce než i ta nejkrásnější slova. Takže naší slinou je zpěv!

Neměl jsem pocit, že bych se tím nějak víc přiblížil ptákům nebo pochopení toho, co pro mě znamená poselství, jež jsem od nich dostal, ale sdělovalo mi to další věc, které jsem zatím nerozuměl.

Po tom, co jsem musel odevzdat kly, jsem musel vypadat jak hromádka neštěstí, neboť medvěd se na mě jen podíval se soucitem a řekl mi hned, aniž by cokoli ode mě čekal, že jeho síla vůbec nespočívá, jak si všichni myslí, v mase vycvičených svalů, nýbrž výlučně v elastičnosti šlach.

Tak už přede mnou zůstala jen kočka. Ta se na mě pozorně podívala pohledem, který mě mátl. To mi ani tak nevadilo, ale měl jsem dojem, že má přístup k něčemu, co je pro mě tak vzdálené jak vrcholek Svatého Stromu Yggdrasill.
– Nevím, jestli jsi schopen mi nabídnout cokoliv smysluplného – ale na druhé straně, nejsem zvyklá dávat něco jen tak. Navíc, tak by sis toho nevážil. Popřemýšlejme, jestli v tobě ještě zůstalo něco důležitého z dávného Fenrira. Jestli ano, budeš muset mi to dát. Ale dobře se nad tím zamysli.
Ta otázka mě zaskočila, protože i když jsem si byl vědom, jak moc se měním během té cesty, nikdy jsem o ní nepřemýšlel z takového úhlu. Bylo něco v hlase kočky, co mi říkalo, že mám její otázku vážně promyslet a ne jen hledat nějaké rychlé řešení.
– Tvoje otázka je hodně těžká. Potřebuju hodně času, abych našel správnou odpověď. – Nemohl jsem uvěřit, že jsem to byl opravdu já, kdo vyslovil ta slova.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Seděl jsem pod stromem několik dní a opakoval jsem si dokola otázku, a hledal jsem odpověď, o níž bych nepochyboval. Konečně jsem ji našel.

Vrátil jsem se ke kočce. Vypadala jako by byla menší a poněkud průhledná.
– Neznám odpověď na tvoji otázku, ale vím, že už nepotřebuji znát tvé tajemství. Můžu se už klidně vrátit do Železné Pouště.
Kočka se jen zvláštně usmála. Nemůžu říct, jestli v tom byla náklonnost, ironie, respekt nebo od všeho trochu.
– Protože ho nepotřebuješ, to ti ho můžu klidně říct – začala. – To bude můj dárek pro tebe. Nuže, musíš vědět, že když byl Ymir přemožený syny Burriho, a z různých částí jeho těla se začal utvářet svět, já jsem povstala z kousku jeho mozku, podobně jako z jiných kousků hmoty vylévajících se z hlavy, povstaly mraky. A měla jsem přesně takovou povahu jak ony – svobodnou, beztvarou a proměnlivou. Byla jsem neustálým proměňováním se a to mi zajišťovalo nesmrtelnost – jako mrakům. Ale později, v době, kdy povstali první lidé – Ask a Embla – se Bohové rozhodli, že žádná bytost nemůže být nesmrtelná. Musela jsem přijmout pevný tvar, ale abych nezapomněla na věčnou Změnu a abych všem připomínala o Věčném Proměňování se, dostala jsem na památku schopnost bezhlučné chůze.

Rozloučil jsem se s kočkou a vydal jsem se na cestu zpátky. Konečně mi bylo nějak lehce na srdci. Cítil jsem, že je to opravdu „cesta zpátky“, i když k něčemu, co jsem na začátku vůbec nepředpokládal. A – jak z každé důležité cesty – vracel jsem se s něčím jiným než tím, kvůli čemu jsem se na ni vydal.
Věděl jsem už, že budu muset učit své syny všechno od začátku, a Slunce a Měsíc se jich už nebudou muset bát.

„Válka“ skončila. Norna ze Zdroje Urd měla samozřejmě pravdu. Soumrak Bohů možná nadejde, ale bez mojí účasti. To už není moje věc.

Translation Dominika Prejdová
2016-10-15T12:01:54+00:00 15 października 2016|Categories: Articles in different languages|Tags: , , |